Ignoramus et ignorabimus

Ignoramus et ignorabimus (v latině nevíme a nebudeme vědět) je zásada, kterou zformuloval německý fyziolog Emil du Bois-Reymond jako vyjádření svého názoru, že člověk má ohraničené a nepřekročitelné hranice možností poznání přírody. Je to projev extrémního agnosticismu.^[1] Byla popularizována v roce 1872 v jeho publikaci Über die Grenzen des Naturerkennens ("O mezích poznání přírody").

Tato teze často zkracována na pouhé ignorabimus (nebudeme vědět) a bývá předmětem mnoha vědeckých diskuzí. Vystupoval proti ní matematik David Hilbert, který ji označil za idiotskou, a přemítal o ní i Wolf Lepenies.